Září a naše začátky na opačné polokouli

Týden u Grega a Donny

Naše novozélandské putování jsme odstartovali tím nejlepším možným začátkem. Strávili jsme týden u moc milých manželů Thompsonových v Aucklandu. Tady jsme vždycky 3 hodiny denně pomáhali s úklidem domu, prací na zahradě, vařením a tak. Na oplátku jsme tu mohli zadarmo bydlet, spát v teplé postýlce a jíst 3x denně. A k tomu si dělat skvělý kafíčka jako z kavárny. To ale nebylo všechno! Celý týden měl velkou přidanou hodnotu díky pocitu, že jsme tu jako doma, že nám někdo naslouchá, pomáhá nám a podporuje nás. A taky díky smysluplných konverzacím, které nás sblížili. Greg a Donna byli velmi inspirující osůbky, od kterých si odnáším spoustu životních mouder, která nám předávali úžasnou atmosférou, energií a moudrostí z nich vyzařující. Bylo hezké vidět, že se každý den rozhodli pro sebe dělat to nejlepší, aby mohli být zdraví, fit a bavilo je žít. Ale taky to, že se k sobě chovali láskyplně a s respektem, dávali si prostor, ale zároveň ho spolu krásně vyplňovali. Hrozně podstatné zjištění bylo, že je žádná nemovitost nevlastnila. Nezakládali si na tom, že mají krásný dům, který chtějí jenom pro sebe, chtěli ho sdílet. Lidi tak svobodné a otevřené v mysli jsem dlouho nepotkala. A to bylo něco úžasného.

V průběhu tohoto týdne jsme odpoledne vyplňovali výlety po okolí - třeba na vulkanický ostrov Rangitoto, do samotného srdce Auckland city nebo procházkami ve zdejší přírodě a podél pobřeží. Taky jsme si vyzvedli naše první auto vůbec, které je tu hodně potřebné, jinak se člověk nikam nedostane (zdejší hromadná doprava není na nejlepší úrovni). Zároveň se odteď stává naším domečkem - takovou šnečí ulitou, ve kterém žijeme.

První spinkání v autě a počátky našeho dobrodružství

Po pohodovém týdnu jsme se museli osamostatnit a přesunout se do auta. Postupně jsme přičichli ke krásám zdejší přírody, která jakoby byla nedotknutá lidmi. Vydali jsme se na západ od Aucklandu a začali prozkoumávat zdejší zelené kopečky. Na výletě v Karekare jsme úplně sami poobědvali s výhledem na krásné vodopády. Pak mrzli od foukajícího větru na pláži v Piha, kam jsme se dostali klikatými cestičkami s nádhernými výhledy.

První spinkání v autě bylo překvapivě poměrně v pohodě, a stejně jako na jízdu vlevo, jsme si rychle zvykli i na spaní v lehce smačkanějších podmínkách.

Na první setkání s ovcemi a jehňátky jsme nemuseli dlouho čekat a potkali je hned v místním parcích na východním pobřeží severně od Aucklandu zvaných Shakespear a Tawharanui Regional Park. Obě místa také obývají kiwíci (kiwi ptáci), kteří žijí pouze na Novém Zélandě, jedná se tedy o endemické ptáky. Jenže jsme zjistili, že se objevují hlavně brzo ráno a večer při setmění a jsou to taky hodně plachá zvířata. Očividně mají hodně rádi tmu, zatímco světlo a lidi nikoliv. Člověk si tedy na ně musí počkat a nejlíp, když v tom místě ideálně přespává a nespěchá pryč, aby to stihl dřív než padne tma. Na jejich "lov" jsme vyrazili o pár dní později více na severu u Whangarei. Štěstí jsme ale neměli. Tak si na ně ještě budeme muset počkat a věřit, že se nám třeba někdy ukážou.

Ke konci září jsme se posunuli trochu níže pod Auckland do města Pukekohe a to z důvodu konajícího se zápasu rugby, který Miki nechtěl vynechat, když už jsme ve státě, kde je rugby národním sportem. Zápas byl poměrně velký zážitek, jelikož zrovna vyhrál místní tým proti nejlepšímu v tabulce, což téměř nikdo nečekal. Taky proto, že jsme omylem vlezli do jakési VIP zóny pro bývalé hráče týmu. Jeden z nich nás pak oslovil, začal si s námi povídat a na konci zápasu nám dokonce nabídl přespání u něj v domě, které jsme nakonec přijali.

Na poslední zářijový víkend jsme vyrazili úplně na sever a po cestě se zastavili ve vesničce zvané Puhoi. Jednalo se o vesnici, kterou tady v roce 1863 založili čeští imigranti z Rakouska-Uherska. V podstatě ji vybudovali úplně z ničeho, přestože jim byla slibovaná místa na bydlení. Dnes už tu skoro žádný Čech nežije, protože se prolnuli se zdejšími novozélanďani a taky proto, že jim válka spoustu mužů odvedla.

Potom jsme spáchali celodenní výlet na Bream Heads, který se řadí na přední příčky nejhezčích výletů. Zároveň byl pěkně fyzicky náročný, takže jsme aspoň potrénovali kondičku. Nevýhodou je, že často okruhy na Zélandu jsou nahoru dolu, velké krpály s převýšením na velmi krátké trase a často se jde částečně stejnou trasou zpět. Po tomhle výletě nás tak ještě dva dny bolely nohy (nejvíc lýtka, čemuž řízení rozhodně taky moc nepřidává, co si budeme). Po propoceném dnu jsme se rozhodli vyzkoušet oceán, který nás každý den vyzývá k okusení. A teda bylo to studený, no. Ale ten výhled, co jsme u toho měli, nešlo odmítnout. A bylo to fakt skvělý, nožičky nám taky poděkovaly. Podvečer před západem slunce jsme ještě vyrazili číhat na kiwísky, což jsem zmiňovala už dřív. Bylo to hrozně zábavný a dvakrát si moje fantazie vymyslela, že ho vidím. Bohužel pak byla už tma, takže jsme to museli vzdát, jelikož bychom ho stejně neviděli.

Na závěr jsme strávili spoustu času v atuě se zastávkou na St. Paul’s Rock, která nám učarovala krásným výhledem a obídkem úplně o samotě, což v Česku jen tak nezažijeme. Skončili jsme na severozápadě u 90 mílové pláži, která by se však správně měla jmenovat 90kilometrová (jak praví jedna moudrá knížka, tak snad si nevymýšlí). Tam jsme si v Ahipaře dopřáli luxus v podobně kempu, prvního okusení zdejšího masa (mňam!) a vajíček ke snídani. Zvládli jsme ještě rozbít jednu houpačku, což naštěstí nebyl problém, protože to ani nebyla naše chyba, prostě se pod náma rozpadla, chudinka.

Dámy a pánové, toto byla pouze polovina září a stihla to být takhle nabitá jízda, která mě moc moc bavila a myslím, že jsme si ji fakt užili. Následný měsíc bude rozhodně pomalejší, jelikož se chystáme do naší první práce. Na další podrobnosti si však musíte počkat v příštím díle. Tak dalším dobrodružstvím zdar! I těm menším, kterým můžete říct ano kdekoliv (a nemusíte u toho chodit vzhůru nohama).