Te Puke + kiwi aneb začínáme pracovat

Po cestování na sever od Auckladnu jsme chtěli vyzkoušet i severní ocásek ostrova, a tak jsme se postupně dlouhou cestou dokodrcali až tam. Jenom cesta autem je tu ale zážitek, během níž cítíte naprostou pohodu, která na vás prosakuje ze zelených kopečků a pasoucího se dobytka. Když ještě vykoukne sluníčko, je to naprostá nádhera. Pohodovou cestu ale často zkříží pomalu řídící pupkatý pán nebo traktor, a to si pak v hlavě hodně dodáváme trpělivosti a uklidňujeme se, abychom nenadávali.

Naše zastávka směřovala na Cape Reigna a zdejší maják. Jedná se o místo, které je nejblíže Austrálii, ale bohužel není úplně nejsevernějším bodem (což jsem si původně myslela). Známější ale je. Jedná se o nejvíce spirituální maorské místo. Maoři věří v to, že odsud odcházejí všechny jejich duše z tohoto světa. Podle legendy se zanoří do moře a putují na blízké ostrovy the Three Kings Islands, kde vystoupají na nejvyšší bod ostrova a naposledy se rozloučí, než se vrátí do světa svých předků. Pro zajímavost tyto ostrovy jsou místem, kam připlul i Abel Tasman a pojmenoval je po biblických mužích (po kterých jsem bohužel nezjistila). No a kromě toho se tu prolíná Tasmánské moře s jižním Tichým oceánem. No není to fakt hustý místo?

Zároveň jsme vyzkoušeli surfování na písku na The Great Sand Dunes – tedy velkých písčitých dunách. Představte si to spíš jako sjíždění písku na plastový destičce na břiše. Nejdřív jsme byli celkem zklamaný, protože jsme nemohli najít nic, co by dobře jezdilo. Nakonec to ale byla fakt zábava. Dost vyčerpávající teda, protože kopec jsme museli vždycky vyškrábat nahoru a to je náročnější, než jít sněhem. Můžeme ale říct, že jsme si to zkusili.

Po severu jsme směřovali zase zpátky dolů. Cestou jsme zavítali do městečka Kawakawa, známého pro veřejné záchodky, které navrhl rakouský architekt Friedensreich Hundertwasser, a myslím, že jsou neznámější záchody na Zélandu (aspoň myslím, že jsem to četla – navíc myslím, že si prvenství zaslouží).

Stihli jsme také návštěvu u Donny a Grega, což bylo jako bychom přijeli někam, kde to opravdu dobře známe. A zase to bylo moc fajn.

Součástí dalšího výletíku byla rokle Karangahake gorge, kde se dříve těžilo zlato. Chudák rokle toho ale má za sebou fakt hodně, několik záplav a několik požárů. Za mě taková průměrná procházka, Mikimu se ale hodně líbila. Odpoledne jsme zakusili další specialitku a to tzv. Hot water beach, kde si můžete vykopat díru, ze které proudí horká voda. Vytvoříte si v podstatě takové svoje lázně. Dopředu je důležité si zjistit, aby nebyl příliv, protože pak to úplně nefunguje. Takže je potřeba to vychytat časově. Myslíte, že jsme to udělali? Ovšem, že ne. A tak jsme si vykopali pouze studenou díru a zase šli. Nebyli jsme ale sami a pro příště už budem vědět. A fotku máme taky!

Před nástupem do práce jsme zavítali na poslední výlet, a to nádherný vrcholky zvaný The Pinnacles. Byl to celkem výšlap, ale fakt stál za to.

Práce, práce a zase práce

A pak už nás čekalo město produkující nejvíce kiwi na světě - Te Puke. Tady jsme začali na konci prvního říjnového týdne pracovat. Naší náplní je protrhávání pupenů kiwi tak, aby pupenů nebylo tolik a ty, co zbydou, získaly co nejvíce výživy a byly z nich krásný kiwi, který pak papáme. Je to hodně stereotypní práce, kdy máme pořád ruce nahoru a hlavu v záklonu. Tak si na to naše těla první dva týdny museli zvyknout. Pak už se to jenom zlepšovalo. Pracujeme 9 hodin denně, když je hezky. Když prší, tak je volno. Moc toho v pracovní dny nestíháme. Vstanem, nasnídáme se, jdem do práce, posloucháme hodně podcastů, hudby nebo audioknížek, aby nám úplně nezměkl mozek. Po práci přijdem, protáhnem se nebo zahrajeme volejbálek, zacvičíme si, navečeříme a chystáme se na spaní. A pak zase znova. Docela rutina. Jsou tu na nás ale hodní, kontrolují nás jenom málo, máme super partu v kempu, kde máme zázemí a o pauzičkách máme bonbonky. Penízky máme taky dobrý. Minimální mzda je tu 25 dolarů, což je přibližně 350 korun. A my máme ještě o 2 dolary navíc! Takže celkově je to moc fajn.

Většinou máme volnou neděli nebo pondělí, to pak jezdíme prát, nakoupit jídlo nebo do knihovny. Jednou jsme vyrazili na pláž a kafíčko, jindy zase na Rerekawau (Kaiate) vodopády poblíž a taky na Mount Maunganui, ze které je výhled na poměrně velké město zvané Tauranga. Poprvé tady jsme vyzkoušeli surfování. Byly poměrně náročný vlny, a tak nám to moc nešlo, ale bylo to super díky tomu, že jsme šli jako celá parta a pak jsme zašli na společný obídek.

Na úplný konec října jsme díky státnímu svátku dostali 3 dny volno. A tak jsme vyrazili na pořádný výlet do Rotoruy, což je městečko protkané Maorskou kulturou a smradlavou sírou, jelikož je zde vysoká aktivita podzemních zdrojů, gejzírů a horkých pramenů. Lázně na každém rohu tak nejsou žádnou specialitou. Zvládli jsme prozkoumat město, maorskou vesničku Whakarewarewa plnou hezkých jezírek a vidět představení místních Maorů. Smrádek byl teda celý den kvalitní.

Druhý den jsme si popojeli jižněji do Waiotapu, do ještě aktivnější oblasti. Tam to bylo moc hezký, ale plný asijských turistů. Zároveň tu jako atrakci mají gejzír Lady Knox, který podráždí chemicky mýdlem a pak vybuchne. Celá oblast je ale moc zajímavá a dozvěděli jsme se třeba, že Nový Zéland vznikl tím, že jedna deska tu zalézá pod druhou, a proto je tak hodně geoseismicky aktivní (zemětřesení a gejzíry a tak). Součástí je největší les na jižní polokouli vytvořený člověkem. A taky jezírka jako Champagne pool, který nemá žádný den po sobě stejnou barvu vlivem větru, slunečního svitu a množství vody. Taky tu najdete různé kráter, barevné potůčky a jezírka. Různobarevnost je daná různými prvky jako je síra, mangan nebo taky bakterie. Hezký efekt tomu celému dodává vypařující se pára díky podzemní aktivitě, která vodu ohřívá.

To, co nám ale udělalo mnohem větší radost byla řeka zvaná Hot n Cold, kde se stéká vařící voda z jednoho pramene se studenou. Pochillujete si tu jako v lázních. K tomu se napatláte bahnem, vyživíte pleť a odpočíváte, i když trochu poprchává. Prostě pohodička. Nevýhodou je lehce zapáchající plavky po bahnu (ale myslím, že to vyperem a taky, že to za to rozhodně stálo!).

Celý říjen tak neskutečně utekl, ale mám pocit, že jsme toho stihli docela dost. Zvykli jsme si na zázemí v kempu, makačku v práci a následnou pohodičku, gril a teplou sprchou. Ještě chvíli se tu ohřejeme, ale už teď víme, že nám to bude chybět. Aspoň, že už se ty dny prodlužují a oteplují, protože to je vždycky pozitivní! Tak vám trochu sluneční energie posílám do Česka, ať máte ten podzim taky pěknej. Pac a pusu a zase příště!