Krásný nový rok 2025!

Čas neúprosně utíká a zavítal k nám prosinec s jeho vánoční atmosférou a Nový rok. Tu rozhodně umíme v Evropě a v Česku líp. Chybí tady zima, brzká tma, kožichy, teplý ponožky, svíčky a světýlka (světýlka a výzdobu tu mají taky, ale stmívá se až v 10). No a naše skvělý vánoční papání. Tady vás akorát každý obchoďák láká na vánoční slevy, ozdobené stromečky jsou tu všude, ale venku svítí sluníčko a je teplo. Když k tomu natrefíte na otravného Santu nebo příšerně ozdobený dům, který svítí do dálky, přejete si tu opravdovou pohodu na vánočních trzích se svařákem nebo pečení cukroví.

A stejně jako u nás, výzdoba a vánoční písničky na vás doléhají už v listopadu. My jsme se snažili tím nenechat rozhodit a náš prosinec odstartovali v hlavním městě Nového Zélandu – ve větrném Wellingtonu. Jeho přezdívka je větrný a je to fakt pravda. Za těch pár dní, co jsme v něm a poblíž něj strávili, nefoukalo tak jeden den. A nepředstavujte si takový lehký větříček, tady fouká mnohem víc. Navštívili jsme tu moc zajímavý Te Papa muzeum, kde největší část byla věnovaná přírodě, zvířatům a zemětřesení (a ještě dalšímu), a pak taky druhé světové válce a účasti Nového Zélandu v ní. Muzeum bylo hodně interaktivní a zábavný, takže jsme se shodli, že jsme v lepším asi nebyli. Nechali jsme se tam unavit 3 hodinami, takže jsme vylezli hladoví a otrávení. Den jsme si pak spravili nikoliv dobrým jídlem, ale bazénem a saunou.

Další super návštěvou byla dílna zvaná Weta Workshop, kde vyrábí neskutečné masky pro nejrůznější filmy jako je Pán prstenů, Avatar, Spiderman a další filmy, který si ani nepamatuju. Všechno vyrábí ručně a je to fakt dlouhý proces. Dozvěděli jsme se spoustu detailů a zas to stálo za to.

Následující den jsme měli zarezervovaný trajekt, který nás měl přepravit z Wellingtonu na Jižní ostrov. Trajekt se jim ale z nějakých technických důvodů rozbil, a tak prostě nejel. Naštěstí bylo volné místo na trajekt za tři dny, takže jsme naše místo přerezervovali. Museli jsme ale dalších pár dní zůstat dál ve Wellingtonu, přestože jsme všechno, co jsme chtěli, už viděli. Nakonec to ale bylo fajn, rozhodli jsme se strávit čas v blízké Poriruře, kde jsme víc odpočívali, chodili do knihovny, do bazénu nebo na procházky.

Ze severu na jih

Na Jižní ostrov jsme se tedy přeci jen dostali s třídenním zpožděním. Z přístavního Pictonu jsme jeli do Nelsonu, kde na nás čekal dům Richarda s Rafaelou. Tam jsme strávili další týden, pomáhali jim s natíráním domu a plotu, snad každý večer hráli karty a v mezičase uklízeli auto a vyráželi na výlety. Jeden den nám půjčili kola, takže jsme si užili krásnou cestu Great Taste Trail podél pobřeží na Rabbit Island. Taky si užili odpoledne na paddleboardu a kajaku. Vyrazili do krásného národního parku Abela Tasmana, kde fungují vodní taxi, které převážejí lidi, aby se dostali na jinak nedostupná místa. Taky jsme si prohlídli samotný Nelson, navštívili moc hezkou zdejší galerii s kavárnou a zahradami hned vedle. Dokonce jsme se vydali do místní továrny na výrobu burákového másla, které se vyváží do celého světa. V jejich másle jsou pouze dvě ingredience, a to buráky a sůl. Prohlídku jsme měli i s ochutnávkou másla, která jsou fakt mňam (a marketing teda taky zmáknutý, protože celá prohlídka i s ochutnávkou byla zdarma, ale rovnou si tam všechno můžete koupit).

Pak už na nás čekal průjezd Alpami zvaný Lewis Pass (do češtiny by to šlo přeložit jako horský průsmyk). Měli jsme zrovna hezké počasí, a tak se nám během cesty vyjevovaly krásy hor před očima. Rozhodli jsme se otestovat první alpský trek zvaný St. James Walkway, což se ukázalo jako krásná procházka v lesích, s neustálým přeskakováním říček a pouze s jednou skupinkou dalších výletníků. Následující zastávku jsme udělali v Hanmer Springs, kde jsme strávili odpočinkový den v obrovských lázních, s různými druhy vířivek (s příměsí různých minerálů), bazénů i tobogánů. A že jsme si to užili!

Nakonec jsme dorazili do Christchurch, což je největší město Jižního ostrova s anglickým nádechem, katedrálou zničenou zemětřesením, spoustou lidí a aut i krásnou zahradou plnou růží.

Na vánoční čas jsme si zajistili hlídání domácích mazlíčků blízko Christchurch v malé vesničce zvané Tai Tapu. Na týden jsme tak hlídali štěně Sama a kotě Felixe, který se nám ale ukazoval jen málokdy. Sam byl opravdové mimino, které nezvládlo nic samo a potřebovalo neustálou pozornost, zábavu a taky věci na kousání. Den před Vánoci se nám málem otrávil vánočním dortem, který jsme dostali od Rafaely z Nelsonu a ve chvilce nestřežení, kdy jsme si mysleli, že spinká a vyrazili si na chvilku zahrát tenis, využil situace a dort ze stolu sežral. Tak jsme si zažili dobrodružství a vyrazili s ním na veterinu asi půl hodinu od domu, kde mu dali injekci, aby všechno vyzvracel. Zpátky jsme ho vezli jako poblinkaného ožralu, který je slabý a potřebuje jenom spát. Naštěstí ale přežil a už druhý den běhal, jako by se mu nic nestalo.

V Christuchurch jsme před Vánoci vyrazili do obchodu a nakoupili si vánoční dárky a suroviny na štědrovečerní večeři. A přesto, že venku bylo teplo, světlo a nikdo ještě Vánoce neslavil, my jsme si je udělali se vším všudy. Připravili jsme svůj první bramborový salát, osmažili řízky, uplácali cukroví a pustili si české koledy. Pak k nám dorazil Ježíšek z Česka a nechal tu i nadílku. Na to, že jsme Vánoce oslavili ve dvou, se moc vydařily.

Co nám na nich rozhodně chybělo, byla vánočka a kakao ke snídani. Rybí polévka mi naopak vůbec nechyběla (promiň mami). Chyběla nám i zima a ošklivé počasí, které člověka nutí být zalezlý, koukat na telku a ládovat se cukrovím. A mně rozhodně i návštěvy a pohodička s rodinou. Ještě, že jsme museli hlídat Sama, se kterým jsme se nemohli vzdalovat na dlouhé výlety, protože jsme potřebovali pauzu. Přestože uměl být dost otravný a tahal nás z postele v 6 ráno, našli jsme si k němu za ten týden cestu a rozhodně nám bude chybět. To, co jsem si dost užívala, bylo mít velkou kuchyň, ledničku a rychlovarnou konvici. No a taky troubu a tak. Prostě trochu to vyřádění se v kuchyni, kde nejste limitování malým prostorem a nemožností skladovat některé suroviny nebo studenou vodou a podobně. Jsem tak vděčná za tuhle možnost, kdy jsme si mohli odpočinout, vyzkoušet si, jaké je mít obrovský dům, kuchyň i dalšího člena navíc, o kterého se musíte starat.

Po týdenním hlídáním jsme se rozloučili a vyrazili na krátké dobrodružství před další prací. Nejdřív jsme zavítali do Awaroy a Acaroy na jednodenní výlet, což jsou taková malebná místečka na výběžku zvaném Banks Peninsula. Počasí už bylo hodně letní a spoustu lidí vyrazilo na pláž nebo sportovat. Nechyběla tak ani zmrzlina.

Naším dalším cílem bylo zpátky západní pobřeží skrze další průjezd Alpami, tentokrát Arthur's Pass. Tam jsme udělali zastávku v národním parku a vydali se zdolat Awalanche Peak s 1833 m, kde na nás po vydatném stoupání čekaly nádherné výhledy. Dokonce jsme viděli i první ledovec! A taky horského papouška zvaného kea, kterrý hrozně rád žere cokoliv gumového (podrážky bot, stěrače a tak). Po jednodenní odpočinkové zastávce v našem starém znamém Greymouthu jsme doputovali k dalším, velmi znamým, ledovcům. Ledovec Franz Josef, který je pojmenován po rakousko-uherském panovníkovi (německý geolog Haast zde měl první výpravu k ledovcům a pojmenoval ho pak po tehdejším panovníkovi) byl naší následující výpravou.

Výprava ale ztroskotala na poslední prosincový den. Necelé 3 kilometry od naší cílové destinace na nás začala blikat červená kontrolka chladící kapaliny a museli jsme radši vyplašeně zastavit. Miky zavolal na naše pojištění auta a kývnul na to, aby nám někoho poslali. Díky velmi milému pánovi, který k nám dorazil jsme zjistili, že máme rozbitý chladící systém, nikoliv jenom málo kapaliny (což jsme si nejdřív mysleli). Odtáhl nás do vedlejšího Fox Glacier do své dílny, ale součástku, kterou potřebujeme bohužel neměl. Bohužel mají Novozélanďané volno 1. i 2. ledna, a tak nikdo následující dny nepracoval. Z tohoto důvodu jsme tak trochu uvízli a musíme na součástku počkat. Naštěstí měli v kempu, který nebyl šíleně drahý, volno. A tak jsme rovnou koupili pobyt na týden.

Nakonec jsme ledovec Franz Josef neviděli, ale za to jsme se prošli k ledovci pana Foxe (původní Albert Glacier se přejmenoval po návštěvě premiéra Nového Zélandu Sira Williama Foxe). Taky jsme díky vedení kempu vyrazili na procházku za svítícími červy. Celkově je to všude, kde jsou, dost populární turistická atrakce, ale většinou vás vezmou do jeskyně a musíte za to zaplatit. My jsme je viděli zadarmo a ještě se dozvěděli spoustu informací. Svítí proto, že tím lákají mušky a komáry, a pak si na nich smlsnou. Takže jsem podivným červům začala hodně fandit!

Po celém dni jsme byli tak unavení, že jsme ani nepočkali do půlnoci na Nový rok. Celkově ho tady lidi moc neprožívají a ohňostroje tu nedělá téměř nikdo. Takže všem z vás, koho Silvestrovské ožíračky nebaví, vysílám nabídku ke klidnému slavení, kdy můžete říkat, že to slavíte novozélandsky. Já to tak asi dělat budu, hihi.

Užijte si začátek ledna a novoroční předsevzetí prožívejte jen pokud opravdu chcete. Já si dám asi jenom jedno, protože chci aby mě daná věc provázela v životě víc, ale nebudu se bičovat za to, když se někdy dařit nebude. Zkuste se třeba tento rok k sobě chovat laskavěji, to je myslím velmi hezké předsevzetí.