Jako voda

Te Puke žije

Zpátky ale k začátku listopadu! Protože i když jsme dost pracovali, stihli jsme i spoustu okolních zážitků. Zvládli jsme poprvé ostříhat Mikiho, odehrát spoustu zápasů volejbalu s ostatními z kempu nebo taky vyrazit k pláži, do knihovny, na kafíčko, ale i do přírody.

To, co jsme si mezi prací užívali, byly volné neděle. Často jsme je strávili praním, nákupem jídla a knihovnou nebo kavárnou s wifinou a s obídkem u pláže. Naším zvykem se tu stala taková bageta s kuřecím masem a brusinkovou omáčkou – fakt hrozně moc dobrá! Měli jsme to po sobě takhle myslím 2x nebo 3x a bylo to top. Jeden z volných dnů jsme vyrazili na krásný a blizoučký Papamoa hills a kochali se pasoucími ovečkami, nádherným počasím i oceánem kolem nás.

Díky naší šéfový Lyn jsme jednou po práci vyrazili sledovat největší dostihový závod Melbourne Cup (takže australský závod, kde ale běhá hodně novozélandských koní) do zdejší hospody. Ona nám dokonce každýmu vsadila na koně a koupila drink. Můj kůň doběhl těsně pátý, takže škoda! Taky nás zavezla na akci místní školy, takovou pouť bez atrakcí, se živou hudbou, školními vystoupeními a s ohňostrojem na závěr, který ale stál za to a moc jsme si ho užili. Taky jsme ochutnali tradičně připravované jídlo zvané hangi – nejčastěji maso (třeba dva druhy) a různé druhy brambor, které se dělá tak, že se vykope díra (pec), tam se vloží rozpálené kameny na dno, na ně pokrm, který se částečně udí, peče a dusí. Vlastně jsem ale jedla mnohem lepší jídla. Celá akce kce byla charitativní, jelikož peníze, které se zde vyberou pak putují na školné pro děti, aby ho nemuseli platit jejich rodiče, což je fakt hezký.

V hospodě, kde jsme byli koukat na dostihy se taky konala "quiz night", a tak jsme si řekli, že to zkusíme. V hospodě nás přivítali mnohem starší lidi než my a taky lidi vypadající na ostřílené hádače. Otázky byly docela těžký a i když jsme nebyli tak špatný, na tribuně jsme se bohužel neocitli. Za zážitek to ale stálo.

Pomalu končíme...

V polovině listopadu se nám chýlila práce ke konci a my jsme se rozhodli vyrazit do Hobitína. Je to filmová kulisa vesničky, kde se natáčel Pán prstenů a Hobit. Po prvním nátačení a zbourání kulisy, se následně rozhodli, že ji po druhém stavění (kvůli Hobitovi) nechají natrvalo přístupnou ostatním. Bylo to skvělý! Dozvěděli jsme se spoustu detailů a dokonce jsme zavítali i do hobitího domečku a dali si zázvorové pivo. Náš nepracovní den jsme si stihli užít se vším všudy a po Hobitíně jsme ještě přejeli k Wairere vodopádům, osvěžili si nožky a pak s lehkým deštěm popíjeli kávičku a užívali pohodičku.

Před námi se objevil poslední víkend v kempu. Pár lidí napadlo uspořádat mezinárodní večeři, kdy každý připraví nějaké typické jídlo pro danou zemi. A tak se nám nakonec sešlo několik českých, německých, francouzských a novozélandských jídel vytvořených na Novém Zélandu. Nejlepší byla zelňačka, bramborový salát a náš borůvkový koláč. A teda německé lívanečky, kde uvnitř bylo jablko, ty stály taky za to. Takže Česko všechny jednoznačně převálcovalo! Ostatní jídla byly taky celkem dobrý, ale bohužel to nemělo na moje favority (třeba francouzský jídla mě lehce zklamaly, ale psst). Během víkendu jsme ještě naposledy navštívili Papamoa beach, kde si kluci zablbli ve vlnách, pouklidili auto a připravili se na odjezd. Nakonec nezbývalo nic jiného než se se všemi rozloučit. A že nám tam bylo se všema fakt dobře. Doufám tak, že se s nimi ještě potkáme.

Kočovné dobrodružství pokračuje

Z kempu jsme vyrazili směrem na jih Severního ostrova a naší další destinací bylo město a jezero Taupo (mimochodem největší jezero na Zélandu a současně supervulkán, který měl na svědomí dvě největší erupce na světě). Mezizastávkou byli luxusní Huka Falls (název pramení z maorského slova huka pro pěnu) a krásné místo na přespání u řeky. Ozkoušeli jsme jak řeku, tak Taupo a obojí bylo spíš k otužování než ke koupání.

Po Taupu jsme zamířili do prvního národního parku zvaného Tongariro National Park. Ten zdobí tři hlavní masivy, a to Mount Tongariro (která je ale nejmenší), Mount Ngauruhoe (2291 m) a Mount Ruapehu (2797 m), nejvyšší a nejaktivnější sopka z nich. Ano, všechno to jsou sopky. Poslední malá erupce tu byla v roce 2012. Přesto sem spoustu turistů leze a v zimě se tu dokonce lyžuje. Samozřejmě se sleduje geoseizmická aktivita tak, aby se nikomu nic nestalo. I tak to ale bylo dobrodružství, které jsme začali pořádným výšlapem kolem Mount Ngauruhoe, neboli Mount Doom, ikonické Hory osudu, jak ji znají nadšenci Pána prstenů a kterou pro zfilmování využil Peter Jackson (režisér Pána prstenů a Hobita). Většinu času je schovaná pod mraky, takže máte fakt štěstí, když se vám objeví. A nám se objevila! Tenhle trek byl ale zajímavý tím, že jsme ho šli každý sám. Funguje to tu tak, že se začíná z jednoho parkoviště a končí na druhém (trasa má skoro 20 km). Proto tu zavedli autobusy, které vám zajistí dopravu na začátek nebo k vašemu autu, když ho necháte na začátku. Jenže na nich pěkně vydělávají! Tak jsme vymysleli vlastní variantu (nebo si ji půjčili od jiných Čechů, kteří to takhle taky šli). Dojeli jsme na startovní parkoviště, kde jsem vystoupila já, zamávala Mikimu a vyrazila na cestu. Miki dojel na druhé parkoviště (asi půl hodiny autem vzdálené) a začal cestu opačně. Někde v půlce jsme se potkali a dali si společný obídek. Pak jsme pokračovali a na konci jsem sedla do auta já, abych dojela vyzvednout Mikiho na začátek. Proč to všechno píšu, je to, že jsme to zkusili úplně poprvé a vlastně to bylo super! Pak jsme zpětně koukali na fotky a jak se každému objevil z mlhy a mraků úplně jiný výhled. Fakt stačí chvilička a počasí se ze sekundy na sekundu změní.

Trek nás poměrně vyřídil, ale protože jsme byli fakt rychlý, ještě jsme zavítali ke Glumovým vodopádům (Tawhai falls) a pak už odpočívat do skvělého kempu hezky pod Mount Ruapehu – do vesničky Whakapapa.

Přírodu tady jsme si zamilovali, a tak jsme tu ještě chvíli zůstali a vyrazili k Taranaki falls (Taranaki je i hora úplně jinde, takže nechápu co vymýšlejí za nesmysly). Počasí už ale tak hezký nebylo a ikonickou horu už se nám vidět nepodařilo.

Pak už jsme národní park opustili a vydali se na severozápad k tzv. Třem sestrám – Three sisters and the Elephant Rock. To jsou v podstatě osamělé kusy útesů, vzniklé působením vody a větru. Jakási legenda s nimi spojená tvrdí, že se jedná o tři sestry, které měli tři nápadníky. Jejich otec je však nechtěl provdat, a tak je proměnil v kameny na dobu, než nápadníci ztratí zájem. Pak je zase promění zpět. Jenže byl zabit a tři sestry už nikdy nikdo zpátky neproměnil. 

Nyní se k třem přidali i další sestry, a tak název už úplně nesedí. Navíc se přidal i slon. Zajímavé ale je, že se k nim dá dostat jenom tehdy, když je odliv a co nejníž hladina moře. Pak musíte zvládnout klouzající bahnitý černý písek nebo vám musí stačit výhled z protějšího útesu (což je i není ono). Zažít chcete obojí!

Po sestrách jsme naše putování zas o kousek posunuli a to úplně na západ do anglicky vzhlížejícího a větrného města New Plymouth. Nabízí spoustu vyžití, ať už botanickou nebo zoologickou zahradu, dlouhou stezku podél pobřeží i divoký oceán k surfování. Nedaleko taky leží hora Taranaki, o které vám ale víc povím později, protože ta bude hrát ještě důležitou roli.

Samotné okolí i město se stalo našim útočištěm na pár dní, protože jsme byli unavení z dlouhých přejezdů a chtěli si na chvíli oddychnout. Navštívili jsme Pukekura park – moc hezké zahrady, prošli se i podél pobřeží až přes Te Rewa Rewa most (který je takovou ikonou, ale ne moc starou). Taky jsme vyzkoušeli pár zdejších kávaren. Když už jsme u toho, musím se vám k nečemu přiznat. Skoro si nekupujeme sladkosti, občas jenom na nějaký celodenní výšlap sušenky, ale to, na čem si tu ujíždíme a dopřáváme si, je kafíčko. 

Jeden den nám přišel úplně na nic, a tak jsme hledali kavárnu (někdy je to umění, protože většina z nich zavírá v půl třetí nebo ve 3, a když přijdete v půl tak už vás spíš vyhání nebo přehrocený Ind uklízí a zvedá židle, přestože kavárna zavírá v 5. O půl pátý už odmítl udělat kafe paní na místě. Takže sranda. No nicméně jsme nakonec jednu našli a zavítali do ní. Ze začátku vypadala docela zvláště, dobrůtky nás moc nelákaly a celá se nesla v duchu jídelny. To, co ale přišlo, jsme ani jeden nečekali. Náhodný starší pán, který postřehl, že jsme "visitors", nám zaplatil kafe i mrkvový dort jen tak. Nic za to nechtěl. Jednoduché, krásné gesto. Naprosto mě to rozhodilo, ale musím říct, že nám rozhodně vykouzlil hezčí den. Následně se z kavárny stala taková příjemně strávená návštěva u babičky – díky pohodě, pravidelně chodícím zákazníkům staršího věku i dortu chutnajícím jako babiččina buchta (ta se strouhanými jabky uvnitř).

Teď se dostáváme ke zmiňované hoře Taranaki neboli Mount Egmont s 2518 metry nad mořem. V jedné z knížek o Zélandu jsem vyčetla, že je to nejnavštěvovanější hora vůbec. Takže jsem si myslela, jak jednoduchý výšlap na ní to bude. Když Miki řekl, že půjdeme na vrchol, přestože Taranaki nabízí i jiné okruhy, bez přemýšlení jsem na to kývla. Samotný výšlap pak stál rozhodně za to. Skoro celou dobu se jednalo o 50% převýšení a nastoupali jsme celkem 1500 metrů. Postupně směrem k vrcholu jsme se brodili podkluzujícími kamínky, sněhem a nakonec jsme spíš šplhali po skalách. Na úplnou špičku jsme se nedostali kvůli zmrzlému kráteru (a až moc nebezpečnému), který nás od něj dělil. Bez vybavení jsme si to netroufli. I tak to bude na nějakou dobu moje nejvyšší dosažené místo.

Po zbytek listopadu jsme se postupně dostávali k Wellingtonu, který leží na jihu Severního ostrova. Dvě noci jsme si užili v Pukeiti gardens, což jsou nádherné zahrady plné rododendronů. Zavítali jsme taky do Whanganui nebo do ptačího světa Pukaha National Wildlife Centre, kde jsme konečně viděli kiwiho! Akorát za sklem. Byl roztomilý a chudák docela nešikovný - má takový náročný tělo na údržbu, vypadá totiž jak koule a to se asi celkem těžko ovládá na dvou nožičkách.

Hned na to se nám povedlo vidět spoustu lachtanů na nejjižnějším místě Severního ostrova – Cape Palliser. K majáku vedla pouze jedna jediná cesta, kterou jsme se museli zase vrátit zpátky. To místo nejenom díky tomu působilo jako konec světa (posuďte sami podle fotek).

Taky jsme se dostali na konec listopadu, který jsme strávili v lanovém parku – dost vysokém, jelikož nám toho adrenalinu bylo málo! Sama jsem čuměla, jak vysoko jsme zvládli být a co všechno jsme zvládli zdolat. A nebojte, samozřejmě jsme byli jištění.

Abych nezapomněla, navštívili jsme taky moc hezký deštný les Kaitoke Regional Park (Roklinka z Pána prstenů), Putangirua Pinnacles nebo taky městečko zvané Porirua. Taky jsme si uvařili spoustu dobrého papání, vypili nesčetně dobrého kafíčka a užívali si i čistě pohodové sezení v trávě nebo společné chvilky se zajímavými konverzacemi. Občas na nás taky padli chvilky zapomínající vděčnost a radost, kterou máme z toho, že tu můžeme být. Zvládli jsme se z toho ale vždycky dostat.

Listopad byl opravdu dlouhým dobrodružstvím, které bylo těžké shrnout do pár odstavců. Pokud jste se dočetli až sem, tak vás chci opravdu ocenit a poděkovat za to. Zároveň doufám, že vás naše dobrodružství třeba popostrčí k některému vašemu, protože sice se může zdát jako malé, a přesto být svou důležitostí velké. A pak fakt stojí za to! Tak zas příště.

♡ ♡ ♡